Příroda žije podle zákonů božích a bere si jen to, co potřebuje. To jenom člověk chce mít čím dál víc a drancuje přírodu i sám sebe… Avšak právě tak jako příroda vyčerpá svoje zdroje, tak i vesmír vyčerpá svoji trpělivost s člověkem a uvede stav opět do rovnováhy…
Nazí jsme na zem přišli, nazí zase odejdeme. Je jenom důležité, do jakých „šatů“ se zde oblékneme během své pouti. A kvalita „šatu“ se ve Vesmíru hodnotí kvalitou Světla a Lásky vykonané pro druhé.
(Z knihy Marty Foučkové Jsem)
Do naší rubriky Zpátky na venkov nyní přibude i pár rozhovorů s výjimečnými lidmi, jež jsou bezesporu nositeli světla a lásky. Během našeho návratu zpátky na venkov, k přírodě, ke kořenům a tradicím se chceme též vracet zpátky k člověku a jeho lidství. Pokusíme se vám zprostředkovat alespoň střípky moudrosti těch, co zasvětili život pomoci druhým. Je dobře známo, že náš národ český neoplývá přílišnou hrdostí ani zdravým sebevědomím. Skupinová duše našeho národa utrpěla mnohá zranění, která leží jak stíny na našich srdcích. Přesto však tušíme, že Čechy jsou místem vyvoleným, přivřenou bránou boží milosti. Touto bránou k nám přichází pomoc v podobě lidí, jakým byl i pan léčitel Jindřich Paseka, který řekl: Když k nám přijel poprvé dalajláma počátkem devadesátých let na pozvání prezidenta Havla, chtěl se poklonit našemu národu, protože ví, že jsme národem božím a vyvoleným k velikým úkolům. Proto musíme zrát – všechny zraky světa k nám budou upřeny jako k srdci duchovního pramene. Začneme zde stavět první řád na zemi, který se stane základem stavby díla věků – ať někdo chce, nebo nechce. Tady nebude poroučet svět, ale Bůh. A proti Bohu svět je příliš slabý. Příroda je mocná a společnost nemocná
A co je tedy naším hlavním úkolem?
Pomáhat jeden druhému a chovat se tak, abychom se nemuseli stydět!
Návštěva první
Bohumil Jukl – léčitel a bylinář
Bohumil Jukl: „Dáte si čaj?“
Bára Bořánková: „Určitě si později dám, ale nemusíte hned nic vařit.“
Bohumil Jukl: „Tady mám – chřipku a angínu.“
Bára Bořánková: „Takže jste se na mě připravil.“
Bohumil Jukl: „Ne, to my tady pořád popíjíme s dětmi.“
Bára Bořánková: Jak to máte při setkání s lidmi, diagnostikujete si je? Dá se tomu vyhnout?
Bohumil Jukl: Ne, tomu se vyhnout nedá.
Bára Bořánková: To je smutný, co?
Bohumil Jukl: To už je úděl.
Bára Bořánková: Já sama mám problém, když přijdu třeba do Kauflandu a teď to tam cítím. U mě to nejsou choroby, ale spíš emoce. Je to všude a není kde se s pozorností zastavit, aby to na mne nedoléhalo.
Bohumil Jukl: Proto já do těch nákupních center vůbec nechodím. Je tam špatná energie. Ono je to cítit, i když přijdeš k někomu na návštěvu. Buďto tam lidi žijí v souladu, nebo pokud je tam nějaká disharmonie, tak je to cítit. Tak to prostě je.
Bára Bořánková: A do jaké míry se tomu dá bránit?
Bohumil Jukl: Nechodit tam příště. Ono je to ale těžké. Příroda je taková, jaká je. Naše země je rozhozená. A hlavně se to odráží na lidech, jsou arogantní, agresivní, podrazy na sebe dělají a vyhledávají násilí. Taková strašně divná doba.
Bára Bořánková: Pověděl byste mi, jak jste začal léčit? Jestli jste ten dar měl od malička?
Bohumil Jukl: To asi ne. Ale citlivý jsem byl vždycky. Já bydlel ve Vlkově a pracoval na statku. Odtud jsme vyváželi popel na faru k řádovým sestrám. Po práci jsme šli na čaj a sestřička mi říká: „Vy byste měl pomáhat lidem.“ A já odpověděl: „Vždyť já pomáhám.“ A ona na to: „Takhle já to ale nemyslím.“ A tak mi navrtala takového červíčka. Po čtrnácti dnech jsem přijel znovu na návštěvu a ptal jsem se jí, co a jak. A ona na to: „Zkuste navštívit pana Paseku.“ Tak jsem za ním jel, on otevřel dveře a povídá: „Nazdar, stará vojno.“ Padli jsme si do oka. No a tam jsem začínal. Jindra byl za hluboké totality náš největší diagnostik. Bydlel tady ve Svratouchu. Jezdili k němu lidé z celé republiky. Nedělal byliny, ale pracoval s energií. Já mám sestru v Hoštejně, šel jsem tam na vycházku a byl tam nějaký pán, tak jsme se začali bavit a byl to právě Jirka Jančů. Protože on dělal taky fotbalového rozhodčího a tam někde pískal. No a tak jsme se dali do kupy.
Bára Bořánková: Takže pana Janču jste potkal na procházce. To má ale někdo štěstí…
Bohumil Jukl: No. U pana Paseky jsem se učil hlavně diagnostiku. Ten člověk měl neuvěřitelný magnetismus.
Bára Bořánková: Na čem byla založená jeho diagnostika?
Bohumil Jukl: On pracoval s nilským křížem a pružinou, já dělám jenom rukama.
Bára Bořánková: A učil jste se od něj jeho techniku?
Bohumil Jukl: Ne. My jsme to takhle měli dané hned od začátku. On mě nechal jít vlastní cestou. Měl velké množství pacientů. To byly fronty, a tak mi vždycky nějaké předhodil a sám pracoval a pak mě pokaždé zkontroloval.
Bára Bořánková: Jak dlouho jste s ním byl?
Bohumil Jukl: Poznal jsem ho v roce 1975 a zůstal s ním čtyři roky a pak jsem v 78. a 79. začal už sám.
Bára Bořánková: A to už jste znal byliny?
Bohumil Jukl: U nás se vždycky bylinkařilo. Moje maminka znala byliny. U nás se pořád pily čaje a k lékaři se moc nechodilo. Takže byliny přes maminku a přes kamaráda Honzu Švehláka, který je taky výborný bylinkář, a hlavně toho Jirku. Za ním jsem jezdil do Ostravy a dělal jsem pro něj diagnostiku bylin. Někdy už měl něco vyrobeného a řekl mi, ať se na to podívám. Já to vzal do ruky a pověděl mu, na co by to mělo být, a on zase používal kyvadlo. V devadesáti pěti procentech jsme se shodli.
Bára Bořánková: Takže vy jste vlastně společně dělali diagnostiku bylin, on přes kyvadlo a vy pomocí doteku?
Bohumil Jukl: Hm. Jirka Janča byl nesmírně vzdělaný člověk. Ovládal čtyři světové jazyky. Měl neuvěřitelnou intuici, velký cit. Vlastně homeopatika, to bylo všechno jeho práce.
Bára Bořánková: A zpátky k diagnostice, myslíte, že je to dar, který máte?
Bohumil Jukl: Je to dar.
Bára Bořánková: A myslíte, že ostatní lidé to mají také?
Bohumil Jukl: Já nevím, protože ještě v minulém století nás bylo víc. Věděli jsme tenkrát o sobě a vědělo se o nás a bylo nás tak pětačtyřicet. To bylo ještě Československo. Byli jsme všichni prověření u profesora Kahudy.
Bára Bořánková: Prověření?
Bohumil Jukl: Ona dřív existovala psychotronická laboratoř, kde byl profesor Kahuda, který tomu šéfoval. To byl ministr školství.
Bára Bořánková: A v té laboratoři vás testovali, zda jste pravdivý?
Bohumil Jukl: Ano. Od roku 1986 už jsem pracoval v různých nemocnicích. A když byl ministrem Martin Bojarů, tak nám umožnil, abychom mohli studovat v Brně na lékařské fakultě. Léčitelé tam mohli studovat patologii, anatomii, farmakologii a toxikologii. To byla ještě dobrá doba a my chtěli tuhle alternativu normálně skloubit s oficiální medicínou, na čemž by zdravotnictví jedině vydělalo. Protože je to vždycky lékař, kdo musí mít hlavní slovo. Nikdo jiný. My můžeme pomoci, co nejlépe a nejrychleji se dobrat k diagnóze a taky co nejlaciněji. Jenže, jenže.
Bára Bořánková: Vy jste hodně nakloněný spolupráci, že?
Bohumil Jukl: Já jdu od začátku za lékaři. Jiná cesta není, protože to je pro mě i pro ně výborná zpětná vazba, že nekecám.
Bára Bořánková: Pak musí ale i ten lékař být otevřený?
Bohumil Jukl: Určitě, já takové lékaře mám kolem sebe. A je to především velká pomoc pro lidi. Protože oni jsou psychicky zdeptaní a můžou tak zase začít věřit. Víš, my máme hodně doktorů, ale málo lékařů. A v tom to všechno je.
Bára Bořánková: Vy jste mluvil o těch pětačtyřiceti, vy jste spolu nějak komunikovali?
Bohumil Jukl: My jsme o sobě věděli. Byla to krásná doba. V Čechách tomu nebyli až tak naklonění, ale na Slovensku se konaly velké psychotronické semináře. My jsme se pak scházeli v Opavě. Jirka Jančů to zajistil. Tam jezdili i lékaři, kteří jsou dneska velmi dobří.
Bára Bořánková: A co se to děje teď?
Bohumil Jukl: Teďka je to farmaceutické lobby. Lékař je zainteresovaný na prodeji farmak, z nichž má nějaký ten desátek, a proto to taky tak vypadá.
Bára Bořánková: Je to taková morální prověrka pro ty lékaře.
Bohumil Jukl: Určitě. A nevycházíme z toho až tak úplně dobře. Nikdo, ani ti pacienty, ani ti lékaři.
Bára Bořánková: No, a když se vrátíme k tomu daru, co vy máte, máte vy dneska nějaké nové studenty?
Bohumil Jukl: Poznal jsem jednoho jediného člověka, který ten dar měl. Byl to voják z povolání a odmítl to dělat.
Bára Bořánková: A myslíte, že je to nyní tak nastavené, že je lidem tento dar odepřen?
Bohumil Jukl: Já nevím, spousta lidí se za léčitele vydává, ale je tam to velké ALE. Aby člověk mohl někomu pomoct, musí být především srovnaný sám se sebou. Za léčení si taky nikdy nemůžeš brát peníze. Nikdy! U mě se platí jen byliny, co lidé dostanou. Za léčení se prostě nemůže platit. To je dar, který se ani nedá zaplatit.
Bára Bořánková: A jak se lidé dneska mají srovnat sami se sebou?
Bohumil Jukl: Hele, já jsem hluboce přesvědčený o tom, že žádný léčitel, žádný lékař člověka neuzdraví. Člověk se uzdraví sám, jen musí chtít. My jsme tu vlastně jen od toho, abychom ho k tomu přivedli. Jak ten lékař, tak ten léčitel. Protože nemocný člověk musí v sobě zmobilizovat síly na vyléčení, které v sobě má, a my jsme jen takový prostředníci. My mu jen pomůžeme.
Bára Bořánková: Jak vlastně vzniká nemoc?
Bohumil Jukl: Nemoc vzniká psychickou stránkou. Vezmi si jen, kolik lidí si nevěří. Kolik lidí dnes žije v nejistotě. Nemají žádnou budoucnost a nemají víru. Bez té víry to nejde. To byla největší chyba minulého režimu, že se snažil lidi zbavit víry. Každý musí něčemu věřit.
Bára Bořánková: A kde by dneska měli lidé tu ztracenou víru hledat?
Bohumil Jukl: Tam zaspala katolická církev. Všechno se změnilo, jen oni se vrhli stejně jako dřív na majetky. Víc je zajímají majetky než lidé.
Bára Bořánková: A vy máte nějakou víru?
Bohumil Jukl: Já jsem věřící.
Bára Bořánková: A hlásíte se k nějakému náboženství?
Bohumil Jukl: Ne, hlásím se k víře.
Bára Bořánková: Takže kam by se dnešní člověk, který třeba ještě není nemocný, i když nemocí je vlastně již nedostatek víry, kam by se takový člověk měl dneska obrátit?
Bohumil Jukl: Víru v kostele nikdy nezískáš. Je třeba vrátit se k základům. Podívej, dneska se každý snaží žít takový konzumní život. Co kdo pro sebe udělá? Stačí, když si najde deset minut, to bohatě stačí. Kdo z lidí si vůbec uvědomuje, že není tak samozřejmé, že se ráno probudíš, večer jdeš spát? Kolik lidí za to poděkuje? Kolik lidí bere všechno za samozřejmost? Stačí jen jít přírodou a uvidíš nádherné věci. Někdo je slepý, nevidí nic, neslyší a taková je naše společnost.
Bára Bořánková: A blýská se na lepší časy? Jak moc budeme muset být nemocní?
Bohumil Jukl: My už jsme hodně nemocní. Nemocná je celá společnost. A já si myslím, že to bude chvilku trvat. Já jsem si nikdy nemyslel, že se dožiji konce světa. Tím nemyslím, že by přišel nějaký ledovec nebo jiná katastrofa, ale je to konec světa právě v té duchovní víře. Té lidskosti. Každý se dnes snaží rychle zbohatnout. Hlavně mladí lidé. Dodělají školu, chtějí byt, chtějí všechno a nic moc pro to neudělají. Mají dlaň nataženou. Žijeme konzumní život. Já si myslím, že se konec lidskosti blíží.
Bára Bořánková: A nebylo to vždycky tak, že v konci byla taková nějaká očista a pak se narodilo něco nového?
Bohumil Jukl: Když se ti daří, tak si ničeho nevážíš. A každá nemoc je vlastně pro člověka dar. Protože k tomu, aby ses uzdravila, musíš v sobě všechno překopat, musíš překopat celé své vlastní já.
Bára Bořánková: A tam, když si lidé uvědomí, že se musí změnit, tam by tedy měl přijít ten léčitel?
Bohumil Jukl: Tam může přijít léčitel, nebo lékař. Hele, když jdeš k běžnému doktorovi, tak on sedí, dívá se do toho počítače a ví, že tam někdo přišel. Má tě jako kus. Lékař si s tebou sedne a povídá si, chvilku. Protože to slovo! Slovem můžeš zabít, ale můžeš jím i strašně pomoc. Naslouchat lidem. Naslouchat, co ti říkají.
Bára Bořánková: A to je asi to, co lidé postrádají v kostele. Aby jim někdo naslouchal. Tak jako v nemocnici hledají lékaře, tak v kostele by měl být kněz. A ten nám taky chybí.
Bohumil Jukl: Ano, ti chybí taky. Ale podívej, máš i úžasný vymodlený místa, a nemusí to být jen kostel. Tam, když si sedneš, tak víš, jak je ti tam dobře.
Bára Bořánková: Je něco, co byste každému člověku doporučil? Třeba proto, aby neonemocněl.
Bohumil Jukl: Když není nemocný, tak si nic nepřipouští. Chce žít. Je pravda, že všelijaké píchání, to jsou civilizační choroby, přejídáme se. Já taky. Naši rodiče měli lepší stravu. Já si vzpomínám, jak mi u mé babičky strašně chutnala ovocka, taková studená polívka, která se dělala z křížal. Nebo jsme chodili na bílou řepu a jedli jsme z ní salát. Ve škopku bylo pořád zelí. Já si myslím, že dokud je člověk zdravý, tak si to nepřipouští. Ano, jsou i hypochondři, kteří pořád něco hledají, ale to zase dělá internet.
Bára Bořánková: A potkal jste někdy úplně zdravého člověka?
Bohumil Jukl: Za těch pětatřicet let, co to dělám, tak asi dva. To jsou maličkosti. Můžeš být v dětství zdravá, ale stačí takové ty chřipky a angíny, pak bývají ve stáří problémy s klouby. I neřešené problémy z dětství se pak ve stáří objeví.
Každý člověk je tady krátce a je tady proto, aby si splnil něco, co si má odžít. A o tom jsou taky ty nemoci.
Bára Bořánková: Vy jste tady měl praxi, jaká byla hlavní motivace tohle všechno dělat?
Bohumil Jukl: Já jsem to od začátku bral jako poslání.
Bára Bořánková: To, že jste našel svou cestu, své uplatnění, to musela být nesmírná úleva.
Bohumil Jukl: Určitě, ale člověk nesmí nic očekávat. To mi kladly na srdce řádové sestry. Nikdy nic neočekávej – a měly velkou pravdu.
Bára Bořánková: Kde je tedy hranice toho, kde má léčitel právo zasahovat do osudu lidí – má to nějaká omezení?
Bohumil Jukl: Je tam taková hrana, za kterou již nemůžeš jít. A u každého pacienta je to individuální.
Bára Bořánková: A jak to poznáte?
Bohumil Jukl: Intuicí.
Bára Bořánková: A stane se vám někdy, že potkáte člověka a víte, že mu nemáte pomáhat?
Bohumil Jukl: To se stalo několikrát, když už za ním stála smrt. Ale vždycky jsem těm lidem říkal: „Dej si ještě do pořádku všechny své věci, máš ještě tolik a tolik času. Řekni všem to, co jsi jim dosud neřekl. Řekni vše, co ještě potřebuješ říct.“
Bára Bořánková: A u jednotlivých lidí, jak rozpoznáte, na kolik můžete zasáhnout?
Bohumil Jukl: Já znám hranici, kam ještě můžu jít já s bylinami a kde již musí nastoupit lékař. Anebo to zkombinujeme. Dohodneme se, že já pacientovi zkusím dát čaje, nachystám ho na operaci, protože já tvrdím, že pacient musí být k operaci připraven. Je to jako se zahrádkou. Musíš jít zrýt, musíš ji uhladit nebo uvláčet a pak teprve můžeš zasít semínko. A operatér má to samé. Jestliže má dobře připravenou půdu, pak se mu mnohem lépe operuje a lidé se daleko rychleji vrací do normálního života.
Bára Bořánková: Jak tedy probíhá vaše diagnostika? Je to dotekem?
Bohumil Jukl: Já se lidí vůbec nedotýkám. Já jdu jen v auře.
Bára Bořánková: A při tom i energeticky měníte stav pacienta?
Bohumil Jukl: To děláš vždycky. Protože jednou rukou sundáváš a druhou dodáváš energii. Je zapotřebí tu energii vzít a trošku srovnat. Je pravda, že ještě pan doktor Pekárek, když jsme točili pro Novu, se snažil prokázat, že léčitel dokáže ovlivnit orgány pacienta. Byli tam lékaři s pacienty, u nichž měli prověřené diagnózy, a pak přizvali léčitele, který určil svou diagnózu. Pak se pacienti připojili na přístroje a působením léčitele se mělo prokázat, zda to lze ovlivnit či nikoli.
Bára Bořánková: A jak to dopadlo?
Bohumil Jukl: Tam se ukázalo, že jsem měl nejen přesnou diagnózu, ale že i mé působení změnilo zdravotní stav pacienta.
Bára Bořánková: A jak to pak je s energií toho léčitele, když se vlastně pořád dotýká bolesti těch druhých?
Bohumil Jukl: Ty jsi jako průtokáč, ty musíš být propojená navrch. To nemůžeš dávat ze sebe. To bys měla za chvilku vybitou baterku. Je pravda, že když jsem někdy skončil až ráno, byl jsem vyčerpaný, ani jsem nemluvil. Ti pacienti pak večer přicházejí zpátky a přehrává se ti to jako film. Taková sebekontrola. Díváš se, jestli jsi dobře rozhodl.
Bára Bořánková: A jak je to s vaší rodinou? Někde jsem zaslechla, že sebe ani svou rodinu léčit nemůžete.
Bohumil Jukl: Sebe vůbec ne a rodinu, ty běžné věci, chřipky, to není problém, ale něco vážnějšího ne.
Bára Bořánková: A čím to je?
Bohumil Jukl: To jsou propojené aury v rodině.
Bára Bořánková: A za kým tedy posíláte rodinu?
Bohumil Jukl: No, to je problém. Já mám kolem sebe dobré lékaře a pak jednoho starého kamaráda. Není tu teď nikdo, za kým bych je poslal. Nevím.
Bára Bořánková: A nevzejde nějaká výzva, aby se někdo našel? Jak to provedete vy, co jste tu zbyli?
Bohumil Jukl: Já nevím. Lidé se nabízejí, ale tohle v nich musí být a spousta lidí si na to jen hraje.
Bára Bořánková: Já mám takovou zkušenost, že když jsem se dostala do blízkosti lidí, kteří nabízeli pomoc, tak jsem měla silný dojem, že oni sami spíš pomoc potřebují.
Bohumil Jukl: Víš, někteří neznají svou hranici. Já třeba vím, že jak jsem měl vloni zdravotní problém, tak jsem hned přestal dělat. Vím, že se musím dát do pořádku a že je tady určité omezení, že už nemůžu lidem dát víc. Někteří lidé si však myslí, že jsou nesmrtelní, a pak je to problém.
Bára Bořánková: Takže i léčitelé bývají nemocní. Je to asi takový signál, že mají zastavit?
Bohumil Jukl: Oba kluci (myšleno pan Paseka i Janča) odešli na rakovinu.
Bára Bořánková: A jak vy se díváte třeba na rakovinu?
Bohumil Jukl: Je to nemoc jako každá druhá.
Bára Bořánková: A má v naší civilizaci nějaký hlubší význam?
Bohumil Jukl: Já myslím, že ne. Dříve jí asi nebylo tolik a je to samozřejmě dané životosprávou. Způsobem života. Já si myslím, že rakovina je spouštěná ztrátou imunity, protože všechno přecházíme a nevěnujeme tomu pozornost. Navíc jsme všichni přechemizovaní. Ta antibiotika jsou v mase, v mléce. A já opravdu nechápu, proč dávají doktoři na chřipku antibiotika, když to vůbec nezabere, vždyť je to virového původu. Lidé je sami chtějí, jako takovou berličku. Vezmi si, že třeba půjdeš k doktorovi a on ti řekne, uvař si čaj. Hned začneš pochybovat, jestli tě chce opravdu vyléčit. My jsme dřív dělávali i placebo a ono to nesmírně fungovalo. To je ta víra.
Bára Bořánková: Já tu rakovinu vidím tak, že lidé mají pocit, že je to něco vnějšího a že je to jako by přepadne. Jenže já si myslím, že ta rakovina je naším vnitřním rozpoložením, že je vlastně neustále s námi. Jako takový vztyčený prst a že ten nedostatek víry to v podstatě spouští.
Bohumil Jukl: Ano. Já jsem už kdysi dávno říkal, že lidstvo nezemře na rakovinu, ale na viry. Protože to nikdo nehlídá. U nás parazitologové tvrdí, že neexistují žádní parazité. Opak je pravdou. Nikdo to ale nedělá.
Bára Bořánková: A co to, jak se lidé odčervují veterinárními prostředky?
Bohumil Jukl: Já bych se tomu nebránil. Ty veterinární jsou často mnohem humánnější a daleko čistší než ty lidské. Je to silný, organismus se na to musí připravit, vždycky se k tomu musí něco přidat. Tomu tělu se musí pomoct. Ono není těžké to v tom těle zabít, ale dostat to ven. Povzbudit imunitní sílu.
Bára Bořánková: A jaký je váš vztah ke smrti?
Bohumil Jukl: Já vím, že datum úmrtí máme daný početím. A hlavně, víš, my děláme zásadní chybu. Když se nám narodí dítě, tak se strašně radujeme, ale vůbec si neuvědomujeme, že ten kříž mu dáváme na hruď. My bychom spíše měli oslavovat to, že člověk odejde. Měli bychom tu duši nechat důstojně a s láskou odejít a nestrhávat ji svými myšlenkami. To je zase ta naše sobeckost. Takový strach a vlastnění.
Bára Bořánková: V naší kultuře je vztah ke smrti dost tristní. Proč se to stalo?
Bohumil Jukl: Já ještě pamatuji, jak na statcích žily vždycky tři generace. Byli tam staří, ti byli na vejminku, statek předávali synovi, který tam hospodařil. A ten měl děti, součástí jejichž života bylo i stáří a umírání. A to je důležité.
Bára Bořánková: Smrt je celkově hodně spojená se strachem, protože lidé nemají víru a netuší, co bude pak. A co bude dál?
Bohumil Jukl: Já když tuhle otázku dostávám, tak říkám: „Nepřemýšlej nad tím, žij teď a tady.“
Bára Bořánková: A co když máte vážně nemocné lidi?
Bohumil Jukl: Smrt je součástí života, nedá se oddělit.
Bára Bořánková: A jak těmhle lidem dodat odvahu?
Bohumil Jukl: Ti lidé, když umřou vyrovnaní a mají v sobě vše srovnané, tak ani ti pozůstalí netrpí a hlavně si neříkají: „Ještě jsem mohla tohle a tamto.“ Ne, všechno bylo. Ničeho nelitují.
Bára Bořánková: Vlastně i nepochopení náboženství. Ta reprodukce církví toho hodně pokazila…
Bohumil Jukl: Když jsem byl dítě, lidé se každý večer modlili, za ten den, za prožitek dne se modlili a děkovali. To se úplně vytratilo. Já tvrdím, že by měl každý mít svoji vlastní modlitbu. Neodříkávat, modlit se ze srdce. S modlitbou by se mělo vstávat i uléhat.
Bára Bořánková: A jak to teď bude s vámi?
Bohumil Jukl: Od nového roku už nebudu jezdit do ordinace do Prahy a do Trenčína. Budu už jen doma a všechny pacienty si budu zvát. Vím, že jestli chci tady těm lidem ještě něco předat, nějak jim pomoct, tak se musím trošku hlídat.
Bára Bořánková: A jak poznáte, koho přijmete?
Bohumil Jukl: Ty nejvážnější případy vyberu přes mail, protože na chřipku si můžou koupit čaj v obchodě. Já dělám dvakrát do roka seminář. Jeho cílem je oslovit lidi, aby začali na sobě pracovat. Chci jim dát klíč, jak na to. Jezdí tam poměrně dost lékařů, protože já vždycky chci, aby tam byl lékař a nabídl i tu medicínskou stránku. Pak k tomu nabídnu já, co se dá dělat s bylinami. A pak i další obory.
Bára Bořánková: A jaké další obory třeba uznáváte?
Bohumil Jukl: Mně se velmi osvědčila kineziologie a homeopatie.
Já jsem slyšela, že někteří lidé přivádějí nemocné ke koním a že do těch koní odvádějí lidské nemoci. Údajně si s tím koně poradí. Bára Bořánková: Mně se to ale nelíbí. Co si o tom myslíte vy?
Bohumil Jukl: Je pravda, že když jsi nemocná a máš doma kočku, tak ta si k tobě lehne. Ta to stáhne, nebo alespoň pomáhá. Pes ne, ten si lehne jen tam, kde je čisto. Koně se používají úspěšně pro pomoc s úrazy pohybového aparátu, tam to funguje dobře, ale odvádět něco do koní mi nepřijde dobré.
Bára Bořánková: A jak to mají nastavené ty kočky?
Bohumil Jukl: Ony cítí nemoc a jsou k ní přitahované, ale myslím, že ony se toho dokážou zbavit a dokážou se vyčistit. Ty kočky jsou strašně moudré a jsou to velké osobnosti.
Bára Bořánková: A proč máte ovečky?
Bohumil Jukl: Protože mám pozemky a ovce mi dávají hodně energie. Je to nádhera, když ráno přijdeš do salaše a jdou ti naproti dvě jehňátka a jdou ti vlastně jenom poděkovat a pozdravit tě. A ovce se na tebe dívá a chlubí se. Jde z nich taková nádherná energie.
Přetiskujeme s laskavým svolením našich milých přátel z časopisu HORSEMAN (http://www.horsemanship.cz/ranch/, http://www.pozemskeradosti.cz).
Milí přátelé bylinek. V září 2015 jsme zahájili první ročník Bylinkové školy přírodních terapií. Motivací byly obdobné školy, snažící se pomáhat, ovlivňovat a konečně i léčit pomocí přírodních prostředků. Je jich ve světe mnoho, ale současně je pravdou, že málokteré se specializují na léčivé rostliny.
V současné době se u nás školí 300 budoucích (i současných) bylinářek a bylinářů. Máte možnost stát se našimi dalšími posluchači.
První ročník je zaměřen na základy bylinářství. Další dva ročníky by měly být více specializované. Kromě současných nosných předmětů (úvod do bylinářské botaniky, základy zpracování léčivých rostlin, zdravotní cvičení), přibydou ještě další.
Záměrem je, aby absolventi Bylinkové školy přírodních terapií byli samostatnými bylináři, schopnými pěstovat, sbírat, zpracovávat a správně používat léčivé rostliny.
JAK SE PŘIHLÁSIT KE STUDIU? V případě zájmu o studium napište prosím email obsahující Vaše kontaktní a osobní údaje (celé jméno, adresu a telefon) na info@kouzelnebylinky.cz. Studenti, kteří u nás již studovali tyto údaje, pokud se neměnily, posílat znovu nemusí.
Pro školní rok 2024/25 přijímáme přihlášky do následujících škol. • Víkendová škola 2024/25 pro 1. ročník • Víkendová škola 2024/25 pro 2. ročník • Víkendová škola 2024/25 pro 3. ročník • Víkendová škola Gemmoterapie II 2025 • Letní škola 2025 pro 1. ročník • Letní škola 2025 pro 3. ročník • Letní škola Gemmoterapie I 2025
CENA ŠKOLNÉHO Pro všechny školy a ročníky je školné 15 000,- Kč. Od kalendářního roku 2025 bude školné navýšeno na 17 000,- Kč.
STORNO PODMÍNKY První splátka ve výši 2 000,- Kč, která Vám zajistí rezervaci místa je zcela nevratná. Druhá splátka je vratná pouze do 6 týdnů před začátkem školy. Později vrácení peněz není možné.
JAK PROBÍHÁ VÝUKA? Momentálně naše škola nabízí tři formy výuky. První formát je tzv. „Víkendová škola“ – tato škola probíhá v rámci čtyř (pro 2. ročník) nebo pěti (pro 1. ročník) víkendů rozložených do školního roku. Každý víkendový blok bude přizpůsoben danému ročnímu období a první víkendový blok zahajujeme vždy na podzim. Druhý formát je tzv. „Letní škola“ – tato škola probíhá v rámci intenzivního týdenního školení v průběhu léta (červen či červenec). Třetí formát je tzv. „Letní škola gemmoterapie“ – tato škola probíhá v rámci intenzivního týdenního školení v průběhu léta (červen či červenec). Více se o jednotlivých školách a jejich náplni dozvíte v záložkách nalevo
PRO KOHO JSOU VÍKENDOVÉ A LETNÍ ŠKOLY? Pro každého, kdo se chce o bylinkách dozvědět více a chce se naučit, jak bylinky poznávat, zpracovávat, jak lépe porozumět svému tělu a umět sám sobě pomoci. Škola je určena jak pro úplné začátečníky, tak i pro pokročilejší studenty, kteří o bylinkách už něco znají.
PRO KOHO JE LETNÍ ŠKOLA Gemmoterapie? Protože Gemmoterapie je bylinářský obor sám o sobě, není nutné mít předchozí bylinářské znalosti, nebo už absolvované kurzy fytoterapie. Pokud se zajímáte o bylinky a začínáte, bude to pro vás velmi intenzivní týden plný nových informací. Proto i odpolední blok školy je odlehčený a spíše budete pracovat s vaší intuicí, srdcem a citem. Kdo už bylinářské vzdělání máte, informace, které se dozvíte vám rozšíří znalosti a velmi pečlivý a přesný systém lektorky ing.Šimkové Vám dá dostatečnou osnovu k tomu, aby jste se mohli gemmoterapii věnovat i profesně.
KDE ŠKOLA PROBÍHÁ? V Českém Krumlově ve studiu v zahradě Kouzelné bylinky, kterou znáte ze stejnojmenného pořadu ČT. Zahrada Kouzelné bylinky je sama o sobě bylinkový ráj o rozloze 8000 metrů čtverečních. Místo pro velké romantiky a absolutní relax. Kouzlo místa je ještě umocněno polohou zahrady. Nachází se nad Českým Krumlovem, tudíž je zde nádherný výhled na město Krumlov a je v těsné blízkosti zámku Český Krumlov a jeho velkých zahrad. Dál za zahradou jsou už jen louky a lesy. Částečně se bude vyučovat také venku v ukázkové zahradě Kouzelných bylinek a v krásné přírodě Vyšenských kopců.
UBYTOVÁNÍ A STRAVOVÁNÍ Ubytování si každý student řeší sám, ale dokážeme poradit a doporučit osvědčené ubytovací zařízení různých cenových úrovní v blízkosti zahrady. Nabízíme možnost objednat si veganský oběd, který nám s láskou uvaří paní Lucie z kvalitních sezonních surovin. Většinu čerstvých surovin kupuje u farmářů z okolí (farma Vícemil, Bemagro, Slunečná). Suché suroviny nakupuje v bezobalovém obchodě PachaMama v Českých Budějovicích, čímž se snaží přispívat ke snižování objemu odpadu. Kuchyni má postavenou na čerstvých surovinách a bylinkách. Cena jednoho jídla na osobu činí 180,- Kč a obědy se platí vždy na místě v den příjezdu.
Týden před začátkem školy posíláme bližší informace o výuce a též jídelníček na daný víkend či týden, aby si studenti mohli vybrat a zažádat o objednání obědů. Další stravu si každý student řeší sám. Během výuky jsou bezplatně k dispozici bylinkové čaje či voda, opět vhodně vybrané k danému ročnímu období.OBCHOD V zahradě se nachází malý obchůdek s osvědčenými bylinkovými produkty, který je otevřený přes léto a v době konání školy.
celostní medicína
Narodila jsem se v roce kovového psa v severočeském Chomutově.
Po prodělání běžných dětských nemocí a absolutoriu základní školy a gymnázia vedla má cesta na Pedagogickou fakultu, obor matematika-biologie. Studium mě bavilo, ale stále jsem měla v zádech ještě něco jiného... O prázdninách jsem chodila na brigády do nemocnice a má touha být poblíž lékařskému řemeslu rostla.
A pak jsem se rozhodla... a podala přihlášku na medicínu. Ukončila jsem úspěšně dva roky studia na PřF poslední zkouškou z “brouků” a zároveň složila přijímací zkoušky na 1. lékařskou fakultu UK v Praze. A pak začalo studium a studium a zase studium...
Náročných a přitom krásných šest let na medicíně a nad knihami jsem zakončila promocí a nastoupila do své první práce - Psychiatrické léčebny v Písku. Byl to najednou jiný svět. Praxe byla úplně jiná než knihy. Pak pracovně následovala změna - Nemocnice v Českých Budějovicích a pak mateřská dovolená.
Zastavila jsem poněkud svůj pracovní běh a podívala se dozadu... a dopředu... A přemýšlela, kudy jít dál.
Během studia medicíny jsem se začala zajímat o východní nauky a následně studovala Tradiční čínskou medicínu. Byl to fascinující svět, filosoficky mě velmi blízký. A možnost vidět najednou dvě medicíny - tolik vzdálené, a přitom tolik podobné.
Během již zmíněné mateřské dovolené jsem svůj život a vzdělání obohatila nejen o mateřské povinnosti, ale i o čtyřletý sebezkušenostní výcvik v rodinné terapii se zaměřením na psychosomatku. Byla to velmi zajímavá zkušenost jak profesní, tak osobní.
Po mateřské dovolené jsem ale zpět do nemocnice již nenastoupila. Nedokázala jsem se již po nabytí vědomostí a zkušeností z TČM a psychosomatky vrátit do systému, kde bych předepisovala léky a byla klasickým psychiatrem. To už mi prostě nešlo.
Shodou okolností mi byla nabídnuta práce na Klinice TČM na Hluboké n/Vlt, kterou jsem přijala a nastoupila tam jako terapeut TČM. Pronikala jsem do tajů bylin a akupunktury a hledala recepisy a terapeutické nápady pro své klienty. V roce 2008 jsem se osamostatnila, z kliniky odešla a otevřela si vlastní terapeutickou praxi v Českých Budějovicích.
Prvním pilířem mé práce jsou individuální terapie v rámci ordinace, kde řešíme problematiku různorodých onemocnění a potíží (hlavně chronických) z hlediska čínské i západní medicíny, s přihlédnutím k psychosomatice a s podrobným rozborem dietetických návyků.
Výsledkem je pak pochopení souvislostí onemocnění, doporučení z hlediska úpravy stravy, aplikace bylin, režimová opatření a případně akupunktura.
Druhým pilířem jsou semináře, přednášky a workshopy, které probíhají jednak v rámci Akademie léčivé výživy v Praze, dále v rámci Školy přírodních terapií v České Krumlově, na JČU v Českých Budějovicích a nově v rámci mého vlastního projektu “Dejte si své zdraví do souvislostí” v Českých Budějovicích a výhledově i v Praze.
Připadá mi velmi smysluplné ukazovat lidem souvislosti co se jejich těla a duše týká a mít radost z toho, jak potom dokážou sami hledat cesty k opravdovému zdraví a osobní síle.
Třetím pilířem je práce na sobě samé, neb jsem v průběhu let často bolestně zjistila, že pokud chci někoho vést a pomáhat mu, sama musím být pevná, ve svém středu a mít dostatek energie, abych měla co nabídnout ve smyslu “můžete se o mě opřít”. V rámci sebepéče relaxuji v lese, běhám po horách, medituji v chůzi, pobývám se svými dětmi, přáteli, se psem a sama se sebou a jsem vděčná za dary, které ke mně přicházejí.
MUDr. Zbyněk Mlčoch je lékař, který se ale už od svých 14 let se věnuje s přestávkami léčivým rostlinám. Rád si o nich čte a má knihovnu, která aktuálně čítá kolem 80 knih jen s touto tématikou. Rád o sobě ale říká, že je praktik, protože každý rok už na konce zimy vyráží do přírody a pokukuje co kde roste. Od března pak prochází louky, mokřady, okolí potoků, lesy a mapuje bylinkový terén. Byliny suší, dělá z nich tinktury, oleje a v poslední době experimentuje i s mastmi a eseniálními oleji. Aktuálně se snaží postupně poodhalit svět léčivých dřevokazných hub a chtěl by být po vzoru slavného bylináře Pavla Váni časem schopen bylinami pomoci i nemocným zvířatům. V roce 2015 Zbyněk založil velký bylinkový web www.BylinkyProVsechny.cz , který aktuálně čítá kolem 2500 stránek s již osmimilionovou návštěvností. Jeho web obsahuje nejen účinky českých a cizokrajných rostlin, ale také stovky receptů na jejich zpracování. Součástí stránek je i poradna, kam přichází každý měsíc zhruba sto dotazů. Se Zbyňkovým portálem dlouhodobě spolupracuje botanička, která pomáhá lidem identifikovat rostliny. Co se týče činnosti pro zájmovou veřejnost, od minulého roku pořádá bylinkové přednášky. Letos připravuje dva víkendové kurzy s vycházkami do přírody a ochutnáváním bylin z volné přírody. Sám ale uznává heslo „vím, že nic nevím“ a proto chodí na bylinkové přednášky a kurzy svých kolegů, kde se často dozví nové zkušenosti svých kolegů.
Co o sobě říká?
“Mou vášní je být v přírodě s rostlinami, cítit jejich přítomnost a vůni. Léčivky mám v oblibě i protože vím, že opravdu fungují a pomáhají. Jde jen o to, vědět kterou rostlinu vzít a dát nemocnému pacientovi. A v praxi zažívám nejednou okamžiky, kdy si klasická medicína ´láme zuby,´ zatímco byliny jsou schopny často bravurně zabrat a pomoci. Vynikající efekty mají např. v oblasti gynekologie, porodnictví, kožní, srdečně cévních, neurologických a nebo třeba autoimunitních onemocnění.
Lidé mne často chválí, že jim radím a pomáhám, ale podle mého názoru by měli daleko více chválit hlavně rostliny. To ony jsou ten velký zázrak a dar, který máme povětšinou zdarma v naší přírodě.“
Domácí lékař
Medicína Hildegardy z Bingenu
Zvěrolékařka
Bylinářství a botanika
Za bylinkami z Čech až na konec světa a zpět
Moje dva životy
